Hlavní stránka

Odborné posudky

JanPadych@seznam.cz

Z pravěkých ság - Nesmrtelný - PhDr. Martin Pilař, CSc - obor literatura, literární kritik , Ostravská univerzita, vědecký pracovník České akademie věd, člen Oxfordské univerzity
- doc. PhDr. Tomáš Pavlica, CSc - obor výuka pravěkých dějin, Ostravská univerzita
- PhDr. Jiří Pavelčík, CSc - prehistorik, etnolog, pracovník archeologického ústavu v. v.

PhDr. Martin Pilař : Románový obraz životních poměrů panujících na Moravě v době pravěku
(Autor pracoval na přípravě knihy celých sedm let)
Řekne-li se "román z pravěku", vybaví se českému čtenáři v prvé řadě dobrodružné romány Eduarda Štorcha. Neustálá přitažlivost jeho příběhů je dána nejen exotičností časově vzdálených dějů, ale i tím, že autor užíval osvědčených prostředků dobrodružné četby pro chlapce. Román ostravského autora Jana Padycha Nesmrtelný (úvodní svazek zamýšleného cyklu Z pravěkých ság) je štorchovskému pojetí blízký pouze dobrodružnou příběhovou linií, autora však rozhodně nelze považovat za přímého pokračovatele českých "indiánek" z pravěku a cizí je mu také zaměření na dětské čtenáře. I na pravěkých životních reáliích jej totiž nejvíce přitahují tajemné a občas i velmi kruté rituály, jejichž existence na Moravě je archeologicky doložena. Do poutavého příběhu se tak promítá například přítomnost ženských kultů a amazonismu, ale autor nabízí také určité příběhové řešení světoznámého nálezu hrůzně zmasakrovaných čtyřiceti ženských koster v Býčí skále (Moravský kras). Český čtenář, který je zvyklý spíše na idylický a ideální obraz vlastních dávných dějin, může být zaskočen zvláště těmi pasážemi románu, v nichž dochází ke kanibalismu. Nábožensky motivované lidojedství ovšem nebylo v dávné Evropě ničím výjimečným a archeologické nálezy je dokládají i v moravských lokalitách. Smyslem Padychova románu rozhodně není skandalizace dávných dějin, ale naopak snaha o co nejpravdivější pohled na středoevropskou pravěkou společnost. Padychovo dráždivé přehodnocení vžitého pohledu českých prozaiků na pravěk má reálnou naději na bohatou čtenářskou odezvu, a to jak příznivou, tak samozřejmě i kritickou. (Jan Padych: Nesmrtelný - Z pravěkých ság, doslov PhDr.Jiří Pavelčík, Alpress, Frýdek-Místek, 2000, náklad i cena neuvedeny)

PhDr. Tomáš Pavlica, CSc : Tvrdé, ale velmi zajímavé čtení
(Padych, Jan: Nesmrtelný. Z pravěkých ság. Alpress, Frýdek-Místek, 2000, edice Klokan. Grafická úprava Z. Janáček, doslov PhDr. Jiří Pavelčík, CSc, Stran 248.)
Tradice beletrie vycházející z archeologických nálezů je u nás stará více než sto let (Kliment Čermák, Eduard Štorch, Jiří Neústupný). Ti starší autoři měli společné dvě věci: všichni byli archeology a museli psát tak, aby je tehdejší cenzura "pustila". Archeologie málokdy zjistí konkrétní události, zato podá perfektní obraz života. Archeolog například napíše: hrob šestnáctileté ženy prokazuje, že dotyčná se narodila v chudé rodině, ale byla velmi krásná. Proto se ve 12 letech provdala za bohatého velmože a v 16 letech zemřela při porodu. Jak to může archeolog zjistit? Najde kostru, kterou antropolog určí jako kostru ženy. Dívka byla do 12 let podvyživená, pak se její způsob života výrazně zlepšil. Nejpravděpodobnější příčinou smrti šestnáctileté zdravé a urostlé dívky je pak komplikace u porodu. Řekněte sami, není to téma na román?
Ostravský autor J. Padych není archeolog, zná však dokonale archeologickou odbornou literaturu. Jeho kniha je drsnější, než práce výše zmínených autorů, což je dáno dnešními poměry. Ale také je více podložená nejnovějšími výsledky výzkumu. Odehrává se kolem r. 700 př. n. l., na přelomu bronzové a železné doby. Není to pouhý akční příběh, je v něm hluboká symbolika. Odehrává se někde v blízkosti Moravského krasu. Hrdinou je sedmnáctiletý Kalanis, syn rodového náčelníka, který má značné problémy. Nebyl dosud přijat mezi muže, ač jeho mladší kamarádi už byli. Je zamilován do své sestry Bělky, i když ví, že incest je odsuzován a trestán. Mnohokrát je v nebezpečí smrti, ale vždy jej zachrání někdo neznámý nebo znamení, které má vytetováno na rameni. Jeho život se odehrává ve věštbách starých vědem, v boji proti sousednímu náčelníkovi, který se snaží získat území bohaté na železnou rudu, v náručí žen, dokonce i v souboji s otcem...Objevují se zde motivy boje mužů proti kultem dané nadvládě žen, dokonce i motiv záhadného pokladu v Býčí skále, kultovní kanibalismus, lidské oběti. Konec nebudeme prozrazovat, ale je optimistický. Zajímavá je tvorba jmen. Titulů náčelníků, vlastních jmen, jmen osad. Pochopitelně. O jménech u nás něco víme až od Keltů, kteří přišli do našich zemí 300 let po vyvrcholení Padychova příběhu. Takže autor musel tvořit samostatně. Nutno říci, že se značnou invencí. Jsou zde jména znějící slovansky i jména velmi cizí. Knihu je nutno doporučit. Laik i odborný zájemce o archeologii se zde dozví mnoho nového. Zároveň ho zaujme napínavý a barvitý příběh. Jde o text drsný a syrový, a proto dost odlišný od "klasických " románů Eduarda Štorcha. Míra historické pravdivosti (či alespoň pravděpodobnosti) je však v Padychově pojetí nesrovnatelně vyšší. Hlavně proto by zmíněná kniha neměla uniknout pozornosti českých zájemců o dávnou historii.

PhDr. Jiří Pavelčík, CSc : D o s l o v
(doslov - součást publikace)
Jan Padych svou knihou Nesmrtelný v tom nejlepším slova smyslu navazuje na tradice románů pro mládež z pravěkého prostředí, které po stránce odborné vycházely ze současných poznatků archeologie a prehistorie. Umělecky se nechává inspirovat Eduardem Štorchem a Jiřím Neústupným (který psal pod jménem své manželky). Na rozdíl od těchto autorů sám není archeolog, proto nemohl čerpat ze zkušeností vlastních terénních výzkumů. O to více musíme proto ocenit fakt, že se po vzoru Ericha von Dänikena neuchyluje do říše fantazie a nevedeckých bludů. Je pochopitelné, že i on si musí vymýšlet dějové zápletky, dialogy apod. činí tak ale vkusně a nesnaží se překročit meze "licens poetica". Záměrně vyhledává mezery v poznání pravěkých dejin, do nichž pak vsouvá vlastní děj a popouští uzdu své fantazii. I ve vypjatých momentech poutavého a napínavého děje však přísně respektuje všechny dosud poznané dobové reálie.
Co nemohl J. Padych poznat přímo v terénu při vlastních vykopávkách, plně nahradil nebývalou studijní pílí při přípravě podkladů pro rukopis. Po řadu let se doslova prokousával řadou publikací z archeologie, prehistorie, etnografie, geografie, geologie, archeobotaniky, archeozoologie, palynologie, fyziky (datovací metody), jazykovědy, případně i dalších vědních oborů. Získané poznatky musel "strávit" a skloubit tak, aby se jeho vyprávění co nejvíce přiblížilo obrazu pravěké společnosti, jak jej všechny tyto vědy doposud dokázaly rekonstruovat. Vzpomínám si, kolik hodin jsme spolu prodebatovali např. nad otázkami patri- a matrilinearity, nad zákonitostmi, jimiž se řídil rozsah a specifická funkce okrsků výměny nevěst, stejně podrobně jsme probírali také výroční zvyky a obyčeje a jejich odraz v archeologickém materiálu a mnoho dalších problémů. Musím autorovi vyjádřit své uznání nad tím, jak se mu podařilo tento vskutku sisyfovský úkol zvládnout.
Pro ty čtenáře, o nichž spolu s autorem předpokládám, že jsou o pravěku Moravy byť jen zčásti poučeni, se pokusím alespoň v krátkosti naznačit chronologický horizont a "kulturu" prostředí, v nichž se hrdinové románu J. Padycha pohybují a žijí. Časově je děj zasazen do období mladší doby bronzové a na počátek staší doby železné, tedy do časového úseku, který je také nazýván doba halštatská. Ta byla nazvána podle rozsáhlého pohřebiště, osady a solných dolů u dnešního rakouského města Hallstatt ve spolkové zemi Salzburg (tzv. Salzkammergut). V rámci absolutní chronologie je to doba mezi 8. až 5. stoletím před Kristem.Tehdy na našem územím již více než pět set let žilo lidstvo s kulturou popelnicových polí. Za svůj název vděčí způsobu pohřbívání, který praktikovalo. Popel zemřelých, kteří byli spalováni na hranicích, byl s popelnicí a milodary ukládán do rovů na posvátném místě. Pohřebiště se za dobu svého trvání (až 800 let) rozrostla do rozsáhlých popelnicových polí, která čítala i několik tisíc pohřbů. Lid popelnicových polí zaujal v rámci svého sídelního prostoru mimo jiné také území Moravy, jeho hmotná kultura, především keramika, však nebyla jednolitá. Archeologové v ní rozpoznávají dva základní okruhy: severovýchodní (tzv. lužický) a jihozápadní podunajský. Děj románu se odehrává v době, kdy se v severovýchodním okruhu přetváří jeho střední tzv. slezský stupeň v mladší - platěnický, v jihozápadním je podolský stupeň střídán horákovským. Hranice mezi těmito dvěma kulturními okruhy se v průběhu toku času měnila. A právě tyto změny v územním rozsahu jednotlivých kulturních stupňů autor využil mistrně k vykreslení bojů mezi jednotlivými vůdci kmenů nebo kmenových svazů. Na sklonku doby bronzové se výrazně rozvinul dálkový obchod. Ze solné komory byla dovážena sůl, surová měď a výrobky z bronzu. Ty byly importovány i ze Sedmihradska (dnes západní část Rumunska). Od východu s oblasti skýto-dácké přicházela první na kruhu robená keramika (tzv. kuštanovická kultura). Od Baltu se dovážel jantar. Luxusní výrobky - zejména bronzové nádoby, šperky a první železné předměty dodávali Etruskové. U autora obchodují s těmito výrobky "muži bez kalhot", ani současný výzkum bohužel není schopen odpovědět na otázku, zda to byli Etruskové sami, či zda využívali faktorů sídlících severně od Alp.
Naskýtá se otázka, koho to vlastně J. Padych označuje za "ubohé Stinkesy". Ve všech společenstvích existovali a dodnes většinou existují lidé, kteří byli vyvrženi ze svého rodového prostředí. V přírodních podmínkách znamenalo vyloučení z rodu či kmene horší trest než odsouzení k smrti. S takovým člověkem nesměl nikdo promluvit, přijmout jej do domu, poskytnout mu jakoukoliv pomoc včetně potravy. Byli to bezectní pariové. Nelze se proto divit, že se jednotliví vyděděnci snažili sdružovat do skupin, odcházeli daleko, kde je nikdo neznal, a pokoušeli se začít nový život. Padychovi "vlčí a medvědí muži" představují s největší pravděpodobností zbytky předchozí populace s kulturou mohylovou - zejména té její části, která se věnovala pastevectví v kopcovitých oblastech. její příslušníci se zřejmě nedokázali na rozdíl od ostatních svých soukmenovců přetavit v nositele kultury popelnicových polí.
Co říci na závěr? Kniha J. Padycha je čtivá, napínavá a navíc může vnímavého čtenáře poučit o jednom ze zajímavých období našich dějin. Množství mrtvol a prolévné krve si na první pohled nezadá z kterýmkoliv z moderních krváků - je tu ovšem jeden základní rozdíl. Naši předkové se totiž vzájemně nepobíjeli pro zábavu a zvýšení napětí, ale v boji o přežití. kanibalismus nebyl projevem záměrné krutosti, nevyvolával jej ani nedostatek potravy, ale vycházel z rituálních představ. Lidé tehdy totiž skutečně věřili, že snědí-li vlastního či cizího hrdinu, jeho síla a moc přejde na ně. Že to bylo pro popisovanou dobu typické, o tom svědčí řada nálezů pohozených koster, jimž chybí končetiny nebo jiné části těla.

Hlavní stránka