Hlavní stránka

Jan Padych : "Krysa v hlavě"
(výňatky)
(vydáno 1995, nakl. Sena v Ostravě)
JanPadych@seznam.cz

   Povážlivě se blížila šestá hodina. Škoda, zasteskl si Brzda. Je to mizérie, že zrovna šestého dne šestého měsíce v šest hodin večer není ďábelská tma. Aby se třemi šestkami naplnilo Satanovo číslo na šestsetšedesátšest, půjde do akce šest kluků. Pět zbývajících jistě už klátí nohama pod hospodským stolem.
   V Bzučáku kromě vzduchem protékajících změtí křivočar cigaretového dýmu vládl typický bzukot. Právě podle něho byla vždycky, co Brzda pamatuje, hospoda zvána Bzučákem. Mezi starými alkoholickými držkami seděli, jako rozseti, kluci s holkama. Podle odění těchto mladých bylo znát, ke které sortě se kdo řadí a hlavně jakou muziku kdo uznává. Brzdu samozřejmě zajímali jeho metallisti. Jenom někteří měli na svých džínsových bundách vyšity křiklavě pestré démony. Jasně, podle džísek, jak se těmto bundám říká, se skutečný satanista vždycky nepozná. Dneska nosí džísku s čertem každý cvok, hlavně kdo má prachy ve své kapse, nebo v kapsách rodičů. Stranou si vylizovala své kalíšky parta depešáků v elegantní černi. Hned u pultu svítil svým růžovozeleným hřebenem vlasů známý pankáč v kožené vestě s nabitými hroty. Ostatní tři pankáči od jeho stolu se honosili jen slabšími ježoury. Brzdu však nepoměrně víc zajímali kluci v esportních hadrech. Odkdy chodí do Bzučáku veksli? Nešlo o skutečné veksláky s valutami. Běžně se tak říká těm, kteří mají prachy, takže nemusí lopat pivo a čichat toluen, ale zvou své kočky na becherovku a jiné slaďáky. Ulízaní prašani! No, v tento slavný den se v Bzučáku sešla parta! Za nejhlavnější však Brzda považoval, že pětka pro akci je tu na hvízdnutí.
    O desku okna se loktem opíral sám šéf party Indián. Na podzim bude rukovat, něčím za svůj život už prošel. Z metallových feťáků je v Bzučáku kromě Manuela největším mazákem. Zato malý Zub, sedící hned proti němu, je úplným holubem. Zub ještě před měsícem nevěděl, kdo je Satan a co po lidech žádá. Zub kdysi platil za nejhodnějšího kluka v okolí Bzučáku. V minulém týdnu se poštěkal s otcem a pláchl z domu. Do školy chodí, ale domů ne. Malý Zub se na dnešní akci třese. Satan v něm najde svého chlapa. Další u jejich stolu, zády k Brzdovi, je fašista Vonpal. Ten přes veškerou školní nalévárnu snad ještě pořád neví, že Hitler je kaput a Třetí říše padla. Vytáhlý Drobek, který se zrovna nahnul k Vonpalovi přes tůl, mívá krize jako Brzda, dokonce horší. Brzdovi při fetování nezapadá jazyk jako jemu. Pátým, kromě šestého Brzdy, je Manuel. Tento stařík mezi metallisty je známý tím, že maká fyzicky. Obešel víc učilišť a škol než Brzda, nikde se však neudržel. Nechtěli ho. Neposlouchal doma, ani ve škole. Odsoudil se tím pro manuální práci. Fetování mu nikdy nedovolilo moc pracovat, ale přezdívka mu zůstala. Dal si ji sám a nehodlá se jí zbavit. Manuel dost mluví o svých příbuzných, nenávidí je až na několik málo výjimek.

xxxxx

   První z party zahlédl Brzdu Drobek, dal to najevo zvednutou rukou s čertí hlavou.
   "Zmar!" považoval Brzda za povinnost opětovat pozdrav a hned se obrátil na šéfa Indiána : "Jaký máme čas?"
   "Akorát na smrt!" ušklíbl se Indián a rozhodně zadusil oharek cigarety v přeplněném popelníku.
   "Kdy na to půjdeme?" sedl Brzda na židli ke stolu se starými opilci.
   "Až bude černo!" významně zasyčel Indián.
   Vydržet do tmy a pak se to stane!
   Do hospody vešel kluk v černém depešáckém stroji, hotový elegán. Brzda ho hned poznal. Kerkáč! Tetovaný zrádce. Z metallistů ho tu v Bzučáku nikdo nepozdraví. Kerkáč kdysi společně s Brzdou velebil jednu metallovou kapelu. Chodíval jako správný metallista a feťák, deku až na ramena, hadry správně ošuntělé. Dnes frajeří, kupuje si drahé cigarety na kusy a hraje džeka. Ulízaný novoromantik! Asi věděl, proč se převeksloval. Však Brzda taky ví svoje. Právě s Kerkáčem byl úředně registrován jako feťák, někde u doktorů má ještě kartu. Oba je totiž vymákl průvodčí, když v uzavřeném kupé spolu foukali toluen. Těch potíží, které následovaly! Pořád je tahali na psychiatrii a vlévali jim do závitů pořád jen to samé: nechej toho najdi si holku! nechej toho najdi si holku! nechej toho najdi si holku! Brzda fetuje dál, tetovaný Kerkáč však poslechl, fetování nechal a skládá jednu holku za druhou.
   Kerkáč vlastně do Bzučáku jenom nahlédl. Na Brzdu trochu mrkl jedním okem, hned se však otočil jako na ložisku a vypadl ven do mírně se smrákajícího ovzduší. Kdyby Kerkáč u fetování, nebo sapoň u metallistů, zůstal, dnes večer by šel na satanskou akci, třeba místo malého Zuba. Všech sedm by na tah jít nemohlo, sedmička je číslem Satanu nevlídným, až nepřátelským.
    Brzda předpokládal, že tady v Bzučáku před odchodem zastihne Darňu. Znají se dobře sotva týden. Vyhovují si. Sblížili se za tmy v parku. Holky si něco vypily a samy si vybíraly kluky pro co chtěly. Darňa vyjela po Brzdovi. Nejevila žádné zábrany, však on taky ne. Škoda, že ji neuvidím před akcí, zasteskl si. Snad by mohla přihlížet...

xxxxx

    Za oknem už tma nabírala sytější zbarvení. Akce se blížila. Brzda si připomněl pár satanských obrázků, které drží uchovány v šuplíku jako katolíci svaté obrázky. Temný hřbitov s chlapem stojícím napůl v hrobě, ruka natažena s lebkou v dlani. Druhý zas: na umrlčím katafalku ďáblův kněz souloží se svíjející se pannou, shora je přitom sledují grimasy všelijakých čertů a démonů. A co říct na obrázek zpěváka s mikrofonem ze zkřížených kostí, docela určitě lidských? Podobných obrázků obíhá mezi metallisty tolik, že by je člověk nespočítal. Z každého vychází něco přitažlivě ďábelského.
    "Jdeme na věc!" konečně rozhodl Indián.
    Nečekal, až kluci dopijí svá piva a vstal od stolu.
    "Jenom Satan!" pronesl a šel ven.
    Brzda vzepřel krígl, chvatně ho obrátil, až mu chladné pivo olízlo nos i bradu a chrstlo i na jeho džínovou bundu. Zůstanou fleky, uvědomil si trochu zděšeně. Avšak co, mám jiné starosti. Pivo už předtím zaplatil, šel tedy za Indiánem.
    Indián vedl svou partu na hřbitov. Čím blíž přicházeli k území mrtvých, tím méně potkávali živých lidí, psů i koček. Park mlčení se docela výrazně rýsoval oproti nebi ovály stromových korun, hroty křížů a hranami náhrobků.
    Vrata zůstala otevřená po denních návštěvách, a samozřejmě nikdo nehlídal. Indián prošel na hlavní uličku, vedoucí středem hřbitova. Brzdovi to začalo někde uvnitř vibrovat a tlouci, jako by vaplašil zvíře v těsné kleci. Ostatní kluci si to prožívali každý po svém.
    Za Indiánem vykročil Zub. Mladý dělá pokroky, řekl si Brzda a následoval ho. Za Brzdou šel Vonpal. Indián počkal, až ho kluci obstoupí a zasyčel:
    "Berte svíčky!"
    Kluci se rozešli, každý za svým křížem. Brzda šel kousek za Indiánem a zannul mezi hroby o jednu úzkou uličku blíž. Ku podivu neměl žádný strach, byl klidný, opustil ho i pocit všeho zlého. Prožíval jen snahu splnit cíl, který si dal. Musí vykonat přesně to, nač se v myšlenkách připravoval tak dlouho. Musí zlomit kříž. Aspoň jeden. Stačí. Jen aby ho našel. Míjel zatím jenom kamenné náhrobky s masívními kříži. S kamenem se prát Brzda nechce. Potřebuje dřevo, hmotu, která byla kdysi živá, než ji seřízli a vnutili jí svůj tvar. Potřebují dřevěný kříž, opakoval si, dokud nenašel, co hledal. Ten příhodný kousek čněl nad skromným hrobečkem. Brzda si ani nepřečetl, komu patřil. Nijak ho to nezajímalo a taky nesměl zažnout sirku. On chtěl jenom naložit s křížem tak, jak se rozhodl. Zkusil napřed, zda svislá žerď vězí v hlíně dost bytelně. Hlína držela jako beton. Docela vyhovovalo, že kříž byl udělaný skoro na hladko, jenom taková dvě řezem zdobená prkna napříč spojená, jedno delší, druhé kratší. Brzda uchopil kříž za kratší prkno. Chvíli vyčkával, náhle zatáhl jak nejprudčeji dokázal. Dřevo dlouze zapraštělo, než se pddalo síle. Praskot zněl jako nářek.
   Odlomený kříž zvedl Brzda nad hlavu okázale jako podle rituálu.
    Satan vítězí, jeho andělé s ním! Já taky...
    Kříž pak obrátil horním hrotem dolů a s rozmachem ho prudce zabodl do hlíny. Ještě přišlápl příčnou žerď, jako se šlape rýč, aby pronikl hlouběji.
    Nedaleko zapraštělo další dřevo.
    Satan vítězí!
    Natemném podkladě vedlejšího náhrobku svítila povalená svíčka jako žlutá neónka. Brzda ji sebral. Mrazila, jako by ji vyhrabal odněkud ze sběhu.
    O kus dál zapraštěl další kříž. To Syn láme Otcovy mříže! Přesně jako v jednom textu metallové kapely.
    Přelomilo se další dřevo. Cesta ke svobodě a zmaru se uvolňuje...
    Ve tmě zařinčelo rozbité sklo. Znovu to třesklo a řinčelo.
    "Volové!" křikl Indián. "Ať nás nevymáknou bengo!"
    Bengo, fízlové, poldíci - ti mají docela jiné trable, než hlídat mrtvé. Ale Indián má pravdu. Proč riskovat? Sklo je slyšet až příliš.
    Indián rozhodn ústup. Kluci sebrali svíčky, ukryli je pod bundy a hnali se za šéfem. Ten odvedl svou partu do parku. Měl už vyhlédnuté místo u kašny. Do štěrku vyryl opačnou hvězdu. Na každý kraj cípu postavil jednoho kluka s hořící svíčkou. Sám stoupnul doprostřed. On měl přísahu už dávno za sebou, teď směl přísahy přijímat sám.
    Chvíl, na kterou kluci čekali, se přiblížila. Kdyby tento den propásli, uplynul by celý rok, než by se jim naskytla další možnost.
    Právo první přísahy měl Brzda. Formulku znal dávno předtím. Sevřel mrazivou svíčku v obou rukách, blikotavý plamínek prudce uhýbal větru. Nesmí zhasnout! Přísaha by nebyla úplná.
    "Při symbolu Stvořitele přísahám..." stačil zašeptat, než svíčka ztemněla.
    "Jeď dál!" pokynul Indián. "No tak!"
    "...že od této chvíle," zhasnutá svíčka Brzdu mrzela, "budu plně věřícím našeho pána Satana a nikoho jiného!"
    Pitomá svíčka! Škoda... Satan však určitě odpustí. Hlavně že jsem jeho, utvrzoval se Brzda, zatímco kluci šeptali své formulky jeden za druhým. Svíčky jim nezhasly, plamínky si chránili dlaněmi.
    Po přísaze mělo dojít k setkání s pánem Satanem.
    Snad každý počítal s tím, že se přiživí. Zřejmě nikdo neměl prachy. Museli se podělit o to, co kdo přinesl. Moc toho zrovna není! říkal si Brzda, když přehlédl, co kdo ukázal. Tři skleničky od dětské výživy s toluenem, pár tub korunového lepidla na gumu. Na tak slavný den hotová mizérie! Kdyby raději místo nasávání piva v Bzučáku sháněli toluen...
    Při skromnosti a správném rozdělení mohl každý dostat jednu dávku na odpoutání. Brzda si namočil kapesním ze Zubovy skleničky, hned si to připlácl na nos. Zalehl do trávy, na záda. Temná obloha blikala svými světýlky, připomínalo to ohýnky na nočním hřbitově o svátku mrtvých.
    Nějakou dobu čekal, snad pět minut. Zprvu slyšel jenom nezřetelný šum, potom hučení. Zesílilo to, až mu zacukalo celým skalpem. Zatím nic neviděl. Zvolna se mu začínalo modrat před očima, nějak divně do světla. Uprostřed modři to zablyštělo jako nějaký lesklý kov. Však to také byl kov. Vytvarovaný do kříže. Kříž! Normální kříž! Blyštěl se mocněji než předtím a začal růst. Zároveň sílilo hučení, přimísil se i protivný pískot. Hotový děs!
    V ústěch měl hrozně sladko a plno slin jako vždy. Kapesník už stačil oschnout.

xxxxx

    Kluci ještě leželi v trávě jako pohozené mrtvoly, igeliťáky a kapesníky na hlavách. Satan jim určitě dal sny, když jsou dosud v limbu. Ze šesti se to jednomu nepodařilo. Přece jenom úspěch....
    Jenomže v trávě tu leží jenom čtyři, uvedomil si Brzda. Kdo schází? Manuel! Nebude moc daleko. Asi šel umřít někam do křoví.
    Zůstat a čekat s čím se kdo probere? Proč? Budou se trumfovat jako při kartách, kdo měl nejlepší sny a komu se ukázal Satan a komu nejvíc dopřál. U toho zrovna být nemusím, nakrkl se Brzda a nechal kluky v trávě prožívat si zbytek jejich snů. Napadlo ho, že se podívá za Darňou. Je sice dost pozdě, ona snad ještě spát nebude.

xxxxx

    Zřejmě z něho pořád čpěl aceton, přestože ten večer až tak moc nečichal. Otec to ucítil, sotva otevřel dveře.
    "Sviňáku!" křikl na syna. "Pořád v tom jedeš?"
    Určitou dobu si Brzda dal od čichání pokoj, proto snad otec mohl považovat věc skoro za vyřízenou.
    Brzda zul sandály a vstoupil.
    "Skončíš v blbárně nebo v kriminále!" rozpaloval se otec. "Slyšíš?"
    "Jo, slyším," dal Brzda najevo, že není hluchý. O svém otci měl své mínění. Hlavně odkdy se potkal s jedním starším klukem, který otce znal přímo z práce. "Tvůj fotr," chrlil kluk plný zloby, "bral měsíčně nejmíň sedm talířů a já když chtěl ze sedmnáctvi stovek přidat jenom tři na mizerné dva talíře, řekl mi, že jemu nikdo nepřidá a má přitom auto, chalupu a potřebuje stavět bazén a to všechno si vyžaduje prachů!" Brzda se dozvěděl ještě další věci a jak svého otce znal, nepochyboval, že to všechno je čistá pravda. Doba, kdy si o svém otci dělal iluze, uplynula už hodně dávno. Stačilo si všímat, jak zachází s matkou a jak rovné jednání vymáhá po synovi, ačkoliv sám je křivý jak zatáčka a Satan je vedle něho jako symbol světla. Pokud mu zdraví sloužilo, pobýval doma snad jenom náhodou. Jezdíval na chalupu, matku tam nikdy nebral. Vždycky míval jinou společnost, dalo se jen hádat jakou. V práci to míval těžké. Kolikrát nespal ze strachu, že mu jde po krku někdo ze šéfů nabo podřízených. Nejraději proto všechny předcházel a likvidoval při nejmenším náznaku odporu. A taky mluvil ze spaní, takže matka i syn o něm věděli ledacos. Ze svých nerváků měl takové problémy, že ho poslali do důchodu, předčasně. V podniku pak na něho všichni úspěšně zapomněli, nikdo už za ním nechodí. Zapojil se do nějakých organizací kolem domu a znervózňuje tu nájemníky. Stal se z něho idologický uklízeč a práskač, sám sebe přitom považuje přímo za vzor ctnosti, alespoň tak nějak o sobě s oblibou mluví. Je asi lepší chválit ďábla, než takového spravedlivého.

xxxxx

    První dvě hodiny začínala třídní profesorka, zvaná Genocida, někdy Geňa. K Brzdovi byla docela milosrdná, vůbec ho netasila, nechala mu klid. Mohl si tak ztřídit některé myšlenky ze včerejška. Měla ve zvyku procházet mezi lavicemi a slídivým zrakem těkat z jednoho učně na druhého, takže nikdo si bez rizika nemohl dělat, co by chtěl. Dopoledne však Brzda prožil bez potíží, tedy co se týkalo školy. Svůj vlastní problém pořád nosil v sobě. Šíleně ho ubíjela vzpomínka na vlastní krizi, na vidiny z večerních braní téčka. Začal se obávat, že Satan ho nepřijal. Jemu přece nedal žádný sen. Symbol, který se Brzdovi ukazoval, nemůže mít se Satanem noc společného. Ve věci je něco jiného, sužoval se. Za tím nění pán Satan, nýbrž Odpůrce.
    Ještě v autobusu potkal vytáhlého Drobka. Kamarád z party, zvadle visící na držadle, napřed Brzdu vůbec neviděl, ačkoliv zíral v jeho směru.
    "Kam čumíš!" strčil do něho Brzda.
    Drobkem to škublo, jako by jím projel elektrický šok.
    "Vole," podivně zaštkal dlouhán, "víš, co se navalilo?"
    "Kdy?"
    "Včera v parku."
    "Nevím, já zmizel."
    Drobek se naklonil až k Brzdovu uchu: "Manuel má po tom."
    "Po čem?" nechápal Brzda.
    "Udusil se," řekl Drobek docela hlasitě a hned ztišil, "měl v parku zašitý barel téčka, ztratil se, aby nemusel nikomu dát ani kapku, pak do něho Vonpal zakopl, když se šel vyblít."
    Manuel!
    Proto chyběl mezi ležícími.
    "Hele Drobe, jak to, že se udusil?"
    "Sáček!" zasyčel Drobek.
    Sáček...To udělá jenom idiot nebo sebevrah....
    Manuela vzal čert!

xxxxx

    "Naše pozvání snad neodmítneš," zaprosil Pseuďa.
    Brzda však měl zájem se od této společnosti odpoutat: co mám společného s křižáky? já satanista! ať se dou bodnout!
    Nepočítal však s Vlastiným zásahem. Zavěsila se na jeho rámě, jako by ho chtěla mít celý večer jenom pro sebe. Hezky voněla abyla tak podivně čistá po všech stránkách a vycházela z ní tak silná jistota, že jí neodolá, až povolil a nechal se vést jako kůň za uzdu.
    "Mám tě ráda, bratře," zašeptala mu úplně zblízka do ucha. Ona mu taky nebyla protivná, takže si to snadno srovnal, když si odmyslel to omezující oslovení "bratře". Jestli je tenhleten svět zbudovaný úplně normálně, došlo mu, pak tahleta holka chce přesně to co já a to ostatní je polívka, kterou nám jenom někdo navařil. Žádných náznaků se od ní už nedočkal. Dál v tom nešla, on ztrácel odvahu.

xxxxx

    Sotva se vytáhl z auta do umělého světla večerního koutu města, už na něho číhal Pseuďa: "Odpusť, nechtěl jsem na tebe tlačit."
    "Ani by se ti to nepodařilo," mávl Brzda rukou, nejsem věřící."
    "V Satana věříš?"
    "Věřím."
    "Tím pádem i v Boha Otce."
    "No," kroutil se Brzda jako chycený, "taky."
    Pseuďa si tedy dovolil pronést: "Brzdo, ty jsi věřící."
    Normálně se na něho nedá jít, poznal Brzda. Snad jenom ho poslat někam i s tou jeho partou křižáků. To však nešlo. Brzda by s tím připravil o vzácné vědomosti. Odkud by získával rozumy, jeké o Satanovi snad žádný satanista v okruhu deseti kilometrů nemá? Vždyť jenom od Pseudi zjistil, co znamená obrácený kříž, který metalisti a metalačky nosívají na krku a spreji stříkají po zdech domů a nehlídaných autech.
    Když takhle spolu vykládali, Brzda vždycky musel držet pózu, když na svého protivníka neměl. Nejen on, ale každý druhý stanista by v takovýchto momentech vyhlásil betla stejně jako on. Vlastně každý. Kluci a holky nosívají džísky s obrázky čertů a démonů a něvědí přitom, co znamenají, co představují. Snad proto před nimi padají na zadky jako batolata před kalendářem a jenom napodobují starší a zkušenější kámoše. Nevědomost v tomto směru není Brzdovým problémem, díky Pseuďovi. Jeho potíže vězí jinde. Když se konečně dostal do špicové party a dosáhl satanské přísahy, něco se v něm pokazilo jako v televizi. Porucha a konec. Zrovna když si sliboval, že konečně dospěje k nádherným snům. Namísto holek, co se potom rozptýlí, nebo trpaslíků a ufonů směšných tvarů vidí jenom blyštivý kříž. Krutý a výsměšný Pseuďův kříž.
    Co ten strašný kříž znamená? To kdybych věděl...Má tvar, jaký ční nad hroby. nějaká předzvěst? Předzvěst čeho!... Přitom ty děsivé stavy: pronikavý pískot, trhání skalpem. Co to je? K čemu to je?

xxxxx

    Na fet u přehrady vzal Brzda svůj dvoják, spací pytel pro dva, který měl po Apačovi, kamarádovi, trčícím už celého půl roku v kriminálu. Oba s Apačem jezdívali na čundry a působili výtržnosti. Dvojitý spacák si dal Apač ušít, ještě než se začal sjíždět tvrdými jedy. Potom, když prodával všechno, od elpíček, kazet až po kapesníky, střelil Brzdovi svůj spacák. Brzda věděl, co od Apače kupuje. Kamarád na tento svůj hrobeček lákal holky. "Kdybych trsal na kytaru," říkával, "mohl bych vypadat jako dětská čmáranice a dostal bych každou, jenomže to neumím, tak tenhle spacák mám namísto kytary." Apač si nevymýšlel. Brzda sám viděl, jak spacák zabíral. Stačilo mu ho vždycky rozestřít jako loveckou síť, hned se některá přišla zeptat, nač má takový velký spacák, a on pak jenom ledabyle řekl : "Třeba pro tebe!" A holka za ním dovnitř sama vlezla.
    Brzda tentokrát nehodlal spacák použít pro lovecký zátah. On přece lovit nepotřebuje. Má tu svoji holku. S Darňou se do spacáku vměstnají a kus místa jim ještě zbude. Jenomže nakonec všechno dopadlo jinak.
    Chatak Drobkových rodičů, ke které se o víkendu dotáhla nejenom Indiánova parta, ale s ní i všelijací známí známých, stála sice trochu stranou od výletního zařízení jistého velkopodniku, ale veškerý lomoz od ní se nesl spolehlivě daleko. Někdy v noci, když najednou tři magneťáky pálily své decibely co jen mohly, prosvítily místo před chatou reflektory aut.
    "Bengo!" zařval kdosi z náhle oslepených kluků. Do osvětleného prostoru skutečně vpadly postavy s placatými čepicemi a obušky.
    K zemi! uvědomil si Brzda a bleskově se položil do provlhlé trávy. Hloupě to studilo, on však věděl, že tak musí vydržet. Nenápadně přitom pootevíral oči a sledoval přibližující se blesky baterek a poslouchal změť vzrušených hlasů, přecházející sem tam do výkřiků.
    Předstíral mrtvolu, mokrá tráva ho přitom mrazila.
    Horké světlo orlnilo jeho zavřené oči. Vydržet! Ani se nehýbat! Přísné hlasy nad ním ho odsoudily jako tuhého a grogy. Bezva...
    Na oči mu sedl temný chlad. Fízli mě nechali, ulevilo se mu. Přísné hlasy zněly sice ještě poblíž, Brzda však věděl, že obstál. Vždycky sbírají ty, kteří jsou při vědomí, aby pak nemohli dělat randál, kteří ti všelijak odrovnaní dělat nemohou, když leží jako po smrti.
    Vydržel, pokud rozeznával nějaké hlasy. Odvážil se rozhlédnout až teprve, když zaslcchl vzdalující se motory aut. Ještě ani pak neměl odvahu se napřímit. To udělal až poté, když se přesvědčil, že nikde kolem chaty nevidí žádného chlapa v placaté čepici, s pendrekem a lesklým opaskem.
    Lidí kolem chaty ubylo. Zůstali jenom ti, co se oddělali hned zpočátku chlastem a jedy, a takoví, kteří už mají své zkušenosti a předstírali mrtvé. Z Indiánovy party se zvedl sám šéf, taky Drobek. Brzda zatím nikde neviděl Darňu, ani Vonpala se Zubem. Kde jsou? Sebrali je snad poldíci? A já si přál s Darňou vlézt do spacáku.
    Z místa, ve kterém Brzda rozložil spacák jako loveckou síť, se něco ozývalo. Stále zřetelněji. Jako by v pytli někdo ležel. Dokonce jako by spacák někdo opravdu využíval. Jsou tam určitě dva, poznal Brzdapodle výšky. A co když zrovna...
    Pitomé podezření! Raději se přesvědčit. Kvůli dohadům. Může to být jiná holka. Určitě to bud jiná holka!
    Byla to Darňa. Vyčnívala jí hlava, to stačilo k té šílené míře hnusu, která Brzdu úplně zparalyzovala.
    Kluka taky poznal podle hlavy. Malý Zub! Spací pytel se zmítal, jako by v něm uzavřel na smrt vyplašená zvířata.
    Darňa byla úplně mimo, nevnímala nic než Zuba a sebe.
    V Brzdovi jako by se něco přetrhlo. Jaksi divně to v něm zapraštělo a zazvonilo zvláštním vnitřním tónem.
    Měl chuť na ty dva skočit rovnýma nohama a zadupat je do hlíny. Nedokázal však udělat vůbec nic. proč to musím vidět? Proč mě nesebrali poldíci! Nejlepší je asi zhebnout hned na začátku fetu.

xxxxx

    Nocí prosvištělo několik aut, žádný řidič neměl soucit.
    Soucit... Něco podobného by satanista znát neměl. Život je šíleně krutý, člověk se od pravěku moc nezměnil, ukrade, použije a sežere co může. Taková polívka jako soucit, lítost a úcta, ta jenom překáží. Proč by měl někdo zastavit metallistovi ze satanské party? Proč by právě satanista měl čekat ohledy? I tamty dva jsem měl rozkopat na nudle, z pytle by je pak vysypali a vylili. Podobně by věc řešil Satan. Proč jsem nezasáhl? Jsem vůbec hodný svého pána? U tří oběšených! Kdo já vlastně jsem...
    Došel k autobusové zastávce mezi dvěma lesíky. Zastávka i s temnou budkou se mu náhle vydělily ze tmy, když došel až k nim. Jizdní řád nešlo jen tak přečíst, Brzda vytáhl krabičku se sirkami a posvítil si. Jízdní řád ho nepotěšil. V noci jenom dva autobusy. Občasná zastávka! Co je tohleto za kumšt? Škrtl sirkou a plamínek přiložil odspodu tabulky. Celuloid zkrabatěl, stáhl se, trochu zahořel a zasmrděl. cytl i papír. Cedulka se stala úplně zbytečnou, jako mýdlo proti filckám.
    Pomstil se tak. Za to, že ze zastávky nic nepojede. Taky za ty dva bobo v jeho vlastním hrobečku. Zároveň získal dojem, že zastávka i s budkou i s lesíky z jedné i druhé strany jsou mu najdnou známé, snad jako by mu dokonce patřily. Vlastně si tohle místo přisvojil jako pes, když si značí patníky svojí kropenkou.

xxxxx

    Když procitnul, dotékala k němu špinavá kaluž a doléhalo šumění vytrvalého dště a vody, stékající kanálovou skruží někam hluboko. Chalp, který v noci pod můstkem vychrapoval, teď chyběl. Brzda si uvědomil, že leží na hlíně. prudce jím otřepala zima. V ústech měl zápach. Chtěl ho přrazit kouřem. Sáhl do kapsy pro balíček startek. Nic Druhá kapsa. Prázdná! Nikde ani zápalky. Hodinky z ruky taky pryč. Do řiti! Zůstala jenom občanka. Samozřejmě zmizely i dvě pětky, poslední Brzdovy pesos, které mu zbývaly do braní kapesného. Podobně se navzájem olupují feťáci. To určitě ta kanálie, co tu v noci chrápala! Škoda, že člověku dnes chybí instinkty, které míval, když chodil v tlupách a spal na větvích s očima napůl otevřenými.
    Šumění ani palebná síla deště neochabovaly, ani nepřipadalo, že v nejbližší době zeslábnou. Ať to pára tlačí! vykročil rázně do přímé vodní střelby. Vlasy mu zplihly a přilnuly k lebce, riflová džíska ztemněla a ztěžkla, jako by ji ztloukl přinejmenším z kovu.
    Déšť vysplachoval chodníky od všeho živého, podobně jako deratizační rock vyhání lidi z hudebních sálů. jen v dálce zahlédl Brzda nějakou dvojici s deštníky. Oba, muž se ženou, rychle zahnuli za domovní roh. Podle obleku muže a podle směru, ve kterém pospíchali, usoudil, že stihají nedělní mši.

xxxxx

    Tenhle pokoj ani nevypadá na satanistův! rozhlížel se Brzda po stěnách. Úplně normální pokoj... Indiánovi na stěně visí opačně pověšený kříž. Ulomil ho na hřbitově ještě když skládal přísahu. Drobek od něho koupil plastikovou lebku, ukradenou ze školního kabinetu. Fašista Vonpal si vedle modelů pancéřové pěsti a ručních granátů pověsil zkřížené kosti, lidské. Dozvěděl se, že kdesi ruší hřbitov, zajel si tam na víkend, vyhrabal obě kosti a poté, co je zahrabal na pár dní v mraveništi, si je pověsil na stěnu. ustavil si je do podoby Petrova kříže se žerdí dole. Manuel svůj pokojík neměl, prostě pláchl z domu. Někam však musel kradené obrázky, lampičky a svíčky dávat. Snad je silážoval v brigádnickém baráku, nebo je prodával feťákům, aby si vyvolávali lepší sny. Normálně by si Manuel své trofeje věšel na zeď jako jiní satanisti. Však někteří mají pokojíky vyzdobené! Co to však je proti cizině! Jinde budují Satanovi chrámy, dodržují rituály, vykazují špatnosti jako odvedenou práci, čarují, znásilňují holky v rakvích a kradou psy a kočky, aby je Satanovi k slávě nechali vykrvácet na oltáři. Také na koncertech se dějí věci! Na jakémsi stadióně ploché dráhy muzikanti s biči vpadli mezi šílející davy a práskali do lidí hlava nehlava. Co se všechno děje pro Satana! Tu se toho moc nedonese... Tady žijí satanisti jenom z písňových textů, obrázků a z toho, co ustřeleného je napadne.

xxxxx

    Rifle s džískou ještě neoschly, stále visely na šňůře a svou tíží jasně převažovaly ostatní hadýrky a prádlo. Pokud Brzda hodlal někam vyjít, musel navléct jiné hadry. Rifle s džískou měl jenom jedny a právě teď mokré.
    Jít jako panák? Uvažoval napřed, že se vzdá večerního výpadu. Však pro jednou se nic neděje, rozhodl se pak a k úžasu svých rodičů se vtáhl do normálních kalhot a docela normální bundičky.
    Do Bzučáku nepolezu, tak co...
    Rovnou si to pálil do parku. Na obvyklé lavičce zastihl dva z party, vytáhlého Drobka a blonďatého fašistu Vonpala. Olizovali hrdlo flašky jablečného duňa a vysávali konečky vajglů. Víno si cucali na šetřenou po zvyku fetmenů. Sotva se Brzda ukázal, Vonpal málem pustil flašku: "Deš vekslovat, nebo co!"
    "Se ženíš?" podpích ho Drobek, jako by moc dobře věděl o Darni.
    "Vole, studuji večerně!" přisedl Brzda a ukázal Vonpalovi, že chce kouřit. "Vytlač rouru!"
    "Vole, inhaluj!" vytasil Vonpal zmuchlanou krabičku ještě zmuchlanějších startek a hned škrtl sirkou. "Hoď si blesk!"
    "Blbe," zašlapoval Drobek čadící vajgl do štěrku, "málem jsem zhasl."
    Zhasl? zastavil Brzda ruku s cigaretou před ústy. "Jak zhasl?"
    "No zhebnul!" odplivl si Drobek.
    "Jo," přikývl Vonpal a taky zašlápl svůj vajgl, "už ho skoro havrani cpali do dřevěného spacáku."
    Brzda pochopil. Drobek má při fetování potíže, krizi. Zapadá mu jazyk. Šíleně se při tom dusí. Někdy se třeba už neprobere.
    "Krysa?" nechal Brzda hořet cigaretu jen tak.
    "Šílená krysa!" vyrval Drobek flašku Vonpalovi, "nebýt Indiána, už mě omývali."
    Indián je skutečný šéf. Vyzná se jako nikdo druhý z party. Nenatáhne si, aby hned nebyl v normě i když jakousi krizi taky má, přestože o ní sám nemluví. Ale zadusit se vlastním jazykem? Drobek má pitomou krysu.
    "Taky mám krysu," potáhl Brzda z cigarety, "trhá mi skalpem a vidím kříž."
    "Takový jako na hrobech?" vyzvídal Vonpal.
    "Přesně takový jako na hrobech," sbral Brzda Drobkovi láhev, "a v kostele."
    Na oba to zabralo.
    "Pěkně blbé!" zhodnotil Brzdovu krizi Drobek.
    "Máš taky pitomou krysu," projevil Vonpal svou účast.

xxxxx

    Ve městě potkal Kerkáče. Bývalý feťák a metallista, nyní depešák a tím pro všechny feťáky a metallisty podrazník, se loudal chodníkem nějak podivně zamyšlený. Odkdy poslechl felčarské "nechej toho, najdi si holku", bylo ho vidět skoro vždycky jenom s holkama a vůbec nikdy v zamyšlení jako právě teď. Kdyby s ním Brzdu nepojily společné problémy, které kdysi prožili, any by s ním teď nepromluvil, protože Kerkáč skutečně zradil. Když nechal fetování, no třeba, jeho věc, říkali feťáci, ale on zmenil shůj ohoz. Najednou chodil jako depešácký frajer, v černém, vlasy vystříhané až nahoru, a ulízané. To už vypadalo skoro na veksláckou slupku, do které nevleze žádný solidní feťák. Kerkáč vlastně na svoje kámoše zahrál tunel. Jenom Brzda ho snad chápal, i když ani jemu se od jisté doby Kerkáč nezdá a kámoše by z něho už mít nemohl.
    "Čau Kerke!" strčil Brzda do jeho zad, až se Kerkáč vylekal, když od feťáků může očekávat vždycky pořádnou nakládačku.
    "Kerke, jak to jde!" nasadil Brzda příznivou pózu.
    "Stojí to za zlámané péro!" svraštil Kerkáč svoji sklíčenou masku.
    "Se kterou buchtou právě paříš?" předstíral Brzda, že jeho zármutek nevidí.
    "S žádnou!" odsekl Kerkáč.
    "Ti ho uřízli?" nedal se Brzda odbýt. Něco se s Kerkáčem stát muselo. Natolik ho Brzda znal. Kdysi to býval kamarád.
    "Jen vytlač echo!" šel Brzda za věcí.
    Tetovaný depešák vylovil z kapsy balíček cigaret s filtrem a nabídl Brzdovi. Zapálili si. Kerkáč se napřed vydýchal za pomocí kouře a teprve pak se svěřil: "Andy byla s krví a našli u ní pěkný zákos."
    "Snad ne..." zašeptal Brzda a raději nedořekl.
    "Jo!" ruka se Kerkáčovi rozklepala jako hašišákům v krizi. "Oni to prochází ještě jednou."
    Ani tenhle nemá nic darovaného. Nechal fetování a dal se na kočky. Co když to Andy skutečně chytla...
    Kerkáčem to házelo, jako by v něm chrčel motor z traktoru. Vylezl z feťáctví, protože měl krysu snad nejhorší, jaká se fetmana může chytit. Při foukání se mu zdálo, že se mu někde uvnitř obrací střep, hotová žiletka. Střep se obracel a řezal. Odřezával kus po kuse, jenom je vyplivovat. kerkáče jeho krysa šíleně děsila. měl pocit, že chrchlá sám sebe, plive své chuchvalce a fláky masa po zahnojených zdech a průjzdech. na tom své fetování skončil. Od té doby sklátil holek, že by obsadily autobus. Měl přitom jistotu, že pro sebe něco udělal a že neskončí předčasně.

xxxxx

    Přišel za ním šéf Indián.
    "Hele, Brzdo!" zpřísnil Indián. "Kdybys náhodou měl chuť se trhnout..." a ztišil, "budeš cvakat."
    Brzda věděl o zvycích podobných part: výkupné. To ale Indián přepáli!
    "Seš vůl!" vyjel po něm Brzda.
    "A ty seš nějaký jiný," mluvil Indián jako z tranzu, "a nějak od nás lezeš."
    "Já?" naznačil Brzda údiv. "Odkdy se ti to zdá?"
    "Cos začal dolézat za Pseuďou," pronesl Indián jaksi zasněně.
    Jsem jiný?
    Asi budu jiný.
    Proto, že hodně čtu. Třeba Indián... Přečetl v životě jenom dvě knihy: Antibibli a Bakunina, slavného anarchistu. Indián dělá šéfa satanské party, protože četl antibibli a leccos pochytil od starých uctívačů Satana. Ostatní kluci z party nečtou nic. Zato Darňa čte hodně. Taky mé bohaté sny. Je lepší hodně číst a mít dobré sny, než slyšet a vidět jenom samé transformátory a pole motorů.
    "Inde, já přece říkal, proč za tím křižákem chodím. Však si nic pro sebe nenechávám."
    "I když bys raději měl."
    Dělá ze mě vola? Proč bych měl držet pysk o tom, co znám?
    Nějak si přestáváme rozumět...

xxxxx

    Z pohřbu nešel za ostatními. Roztrhl partu hned za hřbitovní zdí. Vůbec mu nevadilo, že po něm Indián se Zubem řvali ještě z dálky, ať se už konečně vzpamatuje.
    "Je mi příšerně, blbové!" zavola ještě, ale mávl pak rukou a dál se motal, jako by vypil odvar z tabáku, nebo aspoň vykouřil cigaretu, máčenou v mléce a pak vysušenou.
    Ať se dou bodnout, já už nehraju...
    Ve svém pokoji se vryl do peřin a čekal, co na něho přijde. Kromě pískání v uších a několika cuknutí skalpem se zatím nedělo vůbec nic. Zvolil si tichý poleh, ani hudbu si tentokrát nepustil.
    Někdy uprostřed noci se tiše otevřely dveře, do pokoje vklouzla úplně neznámá holka, ještě k tomu jenom v plavkách.
    "Můžu?" zašeptala bázlivě.
    "Nechej tmu," žadonila, i když ani bez toho světla v pokoji úplná tma rozhodně nevládla.
    Nečekaná návštěva a nečekaně hezká holka. Vlasy jí splývaly někam na ramena, nohy krásně štíhlé a dlouhé, ňadra velice slibná a na bříšku hrozně hezkou dírku.
    "Jsem rád, žes přišla," vstal, "sedni si ke mně," ukázal na postel se zmuchlanou peřinou. Bylo znát, že se odmítavě usmívá. Asi by jí to hned vadilo, usoudil.
    Zrovna neměl v pokoji žádnou židli: "Skočím pro něco k sednutí!"
    Celý byt zastírala tma, ne však úplná, protože z ulice dovnitř přece jenom nějaké světlo pronikalo. Brzda sebral z kuchyně židli a mazal s ní do pokoje. Hned ve dveřích si všimnul, že namísto holky tu stojí nějaký chlap. Kdo je zas tohle! Brzdovy ruce zklamaly, židle udeřila o tenký koberec a zarachotila.
    "Nedělej rámus," promluvil chlap tiše, "a zbytečně nesviť!" To už poručil.
    Neznámý vyhlížel docela obyčejně jako kterýkoliv chlap z ulice, ani slupkou se nelišil od běžného třicátníka. Že tu byl namísto holky v plavkách, měl Brzda za šílené zklamání.
    "Kdo jste!" postavil Brzda židli. "A kde je ta holka!"
    "Abys věděl, Brzdo," promluvil neznámý docela hlasitě, "ta holka, to jsem byl já."
    "Vy?" zamrazilo Brzdu v zádech. "Kdo vlastně jste?"
    "Diktoval jsem velmistrovi antiknihu."
    Velmistr...to byl přece velký Crowley. Antikniha, to je antibible. Knihu diktoval démona Aivas.
    "Správně, jmenuji se Aivas," promluvil přízrak a Brzdu vůbec nepřekvapilo, že mu přečetl myšlenky, "a přišel jsem tě někam pozvat."
    "Je mi špatně," vymlouval se Brzda, "potřebuji ležet."
    "Nařizuji ti!" začínal se chlap měnit, dokonce i svým vzhledem. Podivně zestárl. Najednou...
    "Otevři okno!" zněl další rozkaz.
    Okno... Vždyť bydlíme v šestém patře! ovládl Brzdu zvláštní děs.
    "Otevři!" zařval přízrak, který zrovna přijal podobu chlupatého lidoopa.
    "Šesté patro!" měl Brzda snahu se hájit. To nikdo po něm nemůže chtít.
    Lidoop natáhl ruku, ta se mu proměnila ve výstražně syčící zmiji. Brzda uhýbal, jak jen mohl. nesmí mě dostat! Nesmí...
    Lidoop s hadí hnátou se menil v černého vlka. Jen bílé zuby mu svítily.
    Brzda uvažoval, kam vylézt. není kam! uvědomil si. Na skříň nemohl, ta je až po strop. Postel je nízká. Stůl? I na něj vlk vyskočí, když ne jinak, z postele určitě. Jedině na okno!
    "Rostou ti křídla!" ozval se Aivasův hlas. "Neboj se a vyleť oknem!"
    Vlk se rozplynul, na koberci rozevíral mordu strupatý krokodýl. Každý z jeho řezáků se podobal blyštivému noži.
    Nesmí mě dostat! bylo jediné, co Brzda věděl určitě. Přeskočím ho!
    Rozběhl se na tři kroky a odrazil se. doskočil a otevřely se dveře. V nich otec v pyžamě, rozespalý a vzteklý:
    "Co blbneš! Co hulákáš! Hřiště tu nemáme!"
    Otec! Je to vůbec on? Není v tom nějaké šme?
    "Tati, pojď dál, prosím tě!" ukázal Brzda na židli a zvolna sahal po vypínači. Otci vůbec nevadilo, že se v pokoji rozsvítilo. Naštěstí...
    "Co zase máš!" zasyčel otec vztekle. "A proč skáčeš jako pitomec!"
    Trochu tím připomněl démona Aivase.
    "Tati," zaprosil Brzda jako už dlouho ne, "zůstaň se mnou."
    "Na židli? Na zemi?" vykulil otec své už beztak vypoulené oči. "Jsi blbeček!"
    "Prosím..." Brzdovi moc záleželo, aby otec zůstal.
    Ten však s ním byl hned hotov, jako vždy: "Jestli se ti něco pitomého zdálo, můžeš si za to jenom ty sám!" Neměl na syna vůbec náladu. Zavřel za sebou dveře a odšoural se do ložnice.
    Brzda nechal pro jistotu svítit. Zalehl a zavřel oči. hrozně si přál usnout normálním spánkem. Na zádech, přesně v místech lopatek, ho nějak divně svědilo.

xxxxx

    Celou noc nespal. Kromě cukání v hlavě ho chytal děs, že ho zase jeho vlastní krysa bude nutit k létání. Někdy k ránu vylomil kliku z okna a zasunul ji pod koberec. Oknem mě nevytáhne, uvažoval přitom. Jedině že bych rozbil okna. Kravál rozbitého skla by určitě přitáhl otce i matku. Doufám, že by přiběhli včas!
    Musím něco udělat, aby mě nezabila moje vlastní krysa!
    Co udělali druzí, kteří z toho vylezli?
    Asi to, co udělal Kerkáč...
    Jasně, Kerkáč!
    Právě toho rána Brzda neviděl žádný smysl, sby se šel nechat mordovat na učiliště, zvlášť když se jdnalo o šíleně vážnou věc.

xxxxx

    Na okraji chodníku se hrbila zdeformovaná a prorezlá plechovka od džúsu. Brzda si dal nápřah a nakopl ji. Plechovka letěla obloukem, než přezvonila a přeškrtla napříč asfaltovou silnicí. Chodci, starší i děti, se zastavovali a pohoršeně třásli hlavami a posuňky a grimasami, které nebylo zatěžko vyluštit. Přesně o to mu šlo: naštvat samolibé staříky! Dát jim důvod ke spravedlivému hněvu. Vytvořit a podživit jejich upřímné pohoršení. Kdysi jedl zákusek v jedné cukrárně, která už nestojí. Zvedl přitom hlavu od stolu a málem se pozvracel. Od stropu visel zaschlý žlutozelený chrchel jako nějaký krápník. několik lidí nad svými zákusky vzhlédlo ke stropu a všechny je ošklivě natáhlo. Podobně si brzda představoval uctívání Satana: trýznit staříky hnusem jako visící chrchel, ať zvracejí. Tohle kopnutí do plechovky mělo ještě jiný důvod: aspoň živí slyší a vidí, že mezi nimi ještě chodím... Kopl do plechovky, protože si zrovna netroufal na víc.
    Něco ho lehce zašimralo na lopatkách. Krysa! poděsil se. V uších mu zapištělo jako nějaká velká myš. Zacukalo mu skalpem. Zprvu jemně, pak silněji. zastavil se uprostřed chodníku a přimknul dlané ke spánkům. Cukání sílilo. Tlačil na spánky, co jen mohl: ať jenom praskne, svině! Připadalo mu, že kdosi zrovna prahne po jeho skalpu. Chtějí mi ho vzít. Já se nedám! Nechci křídla, chci svůj skalp...
    Zahlédl postavu, kráčející chodníkem přímo proti němu. Poznal hned: Aivas!
    Postava se blížila. Jde po mně, usoudil Indián. Ale nemá šanci. Nikdo mě nedostane!
    Rozběhl se napříč vozovkou. Něco zaskřípělo a zapištělo. proběhl tmným průjezdem. jedny ze vchodových dveří zely dokořán. Vpadl dovnitř a vybehl do schodů. Zarazil se vpůli schodiště: nahoru ne, co když mi narostou křídla, já lítat stejně neumím a zabiju se, všichni by se mi řehtali, jak jsem jim správně naběhl na ptáka.
    Seběhl dolů, až do temného sklepa, jako by sjel do kanálu. Nahmatal temný výklenek: tady mě nenajdou! Byl už nejvyšší čas. Už by nikam neuběhl. Svezl se na chladivý beton. Něco nad ním tikalo. Zvuk připomínal budík na jeho nočním stolku. Zaslechl podivně těžké kroky a namáhavé chrčení. Jdou po mně, děsil se ještě víc než předtím. Něco černějšího než tma procházelo kolem. Smrdělo to jako shnilé brambory a šel z toho pronikavý mráz. Bylo to poslední, co ještě vnímal, kromě toho, že cítil, jak ho něco tahá. Ne za ruku, ani za nohu, ale odněkud zevnitř.

xxxxx

    Najednou si hrozně přál uvidět Vlastu.
    Otevřela její matka: "Hned ji zavolám." Nechala dveře dokořán, takže viděl na dveře dívčího pokojíku.
    Vlasta nevylezla sama. Následoval ji kluk s lebkou vyholenou na kůži, koženou vestou a rukama tetovanými až po lokty. Brzda ho znal od vidění z Bzučáku, kam kluk chodíval pít se svými fašisty. Takže se nechytám, poznal Brzda.
    "Vlasto," řekl, "jenom jsm tě chtěl vidět. Pozdrav bráchu a čao!" zamával ještě na schodech. Dveře se zavřely, váhavě a smutně. Zrovna zhaslo světlo. Brzdovi to nevadilo. Potíž mu spíš působila Vlasta. Chytá nívnady na sebe, jako když Apač prostíral svůj dvojitý spacák pro zvědavé kočky. Tahle mi lano sama od sebe nepodá...

xxxxx

    Někdy v pátek ráno Brzdu pochytil děs. Skličovalo ho to, že stále jenom čeká, nečinně a trpně jako někdo beznadějně nemocný na svůj konec. Dostával chuť na téčko: ať se to konečně urychlí... Měl na sebe vztek. Chtěl se řezat. V kuchyni sebral nůž na krájení nudlí a prchal s ním do pokoje. Čepl se zřejmě zablýskla otci, takže přiběhl do pokoje a nůž synovi vyrazil z ruky.
    "Zavolám do cvokárny!" řval otec a dost se v tom podobal rozzuřenému Aivasovi.
    Vyhrůžka Brzdu jako by ošplíchla ledovou vodou. Do cvokárny, připomněl si. Do nekonečna tam opakovali: nech toho, najdi si holu, ¨nechej toho, najdi si holku... Nechat toho by bylo super. S tou holkou, která by ho vytáhla z kanálu, je to horší. Kde ji sebrat zrovna teď? Holky nejsou!

xxxxx

    Položil baterku na stolek u postele a vryl se pod peřinu. Musím z toho vylézt, řekl si a sevřel pěsti. Mě nedostanou! Zpočátku mělo fetování šťávu. Udělal si z něho vlastní prostor, podobně jako Darňa má svůj balkón, na kterém si dělá co chce, fetuje i souloží. Zpočátku to bylo šíleně bezva, i když se vlastně krutě oddělával. Dávalo to smysl. Rozhodně ne jako u blbečků, kteří foukají proto, že se fetování zrovna nosí a že foukají všichni ostatní v partě, nebo aspoň ti, které stojí za to napodobit. Brzda moc dobře věděl, proč začal brát téčko, i když z něho měl jenom samé potíž, dokonce hned zpočátku. Důvod zná i jeho otec a proto pořád vyšiluje. Vlastně s Brzda morduje kvůli svému otci. Trýzní svoje tělo a dosud ho potíže docela těšily. Ještě mu nějaké jizvy zůstaly. A co vymknuté kotníky? Nejednou! Člověk se při tom leckdy neovládá. Zpočátku to opravdu mělo šťávu. Ale teď, když sleduje, jak ho vlastní krysa někde uvnitř užírá kus po kuse, než ho dostane celého, ukazuje všechno jiný smysl.
    Z předsíně cosi zašramotilo. Brzda strhl ze stolku baterku: jestli něco vejde, posvítím, ani se ptát nebudu! Dveře zůstaly zavřeny. Nic se nepohlo, nic podobného už nebylo slyšet. Zase přelud! Anebo to snad některý z rodičů vstal? Brzda ještě chvíli střehl. Něco se mi zdálo, usoudil pak. Zase krysa... Však už s tím seknu. Když budu svoji krysu dál přikrmovat, poroste mi. Co říkal Kerkáč? Musíš toho nechat naráz, i na nás všechny se musíš vysrat... Když to dokázal Kerkáč, dokážu to i já!
    Uvažoval, kdy naposledy bral jedy. V neděli! Téčko z Manuelova pohřbeného barelu.

xxxxx

    Začal jsem fetovat, protože jsem z toho něco měl, něco jsem získával: sny, odpoutávání, volnost...
    Co získám, když zemřu?
    A co budu mít za to, že s foukáním skoncuji?
    Bezpečně vím, že si nebudu vozit kraslice v mercedesu. Co mi kromě toho, že se občas posadím s chlapy kolem stolu s pivy a plným popelníkem vajglů a zanadávám si na lumpy, kterým se daří, jak vidím a slyším u starých oslintaných pivařů z Bzučáku?
    Zatím jenom vím, že se aspoň zbavím krysy, aby mě nedostala úplně celého. Co rozhryzla, už nedoroste. Hájím zbytky sebe.
    I to stojí za rvačku!

xxxxx

    Dveře do pokoje se prudce rozevřely, dovnitř vběhl otec: "Ty kradeš prachy vlastnímu fotrovi!"
    Kdyby věděl, proč jsem mu je potáhl...
    "Nemůžu je vrátit," zahleděl se Brzda do otcových bělem, rozrytých krvavými žilkami, "protože je děsně potřebuji, chci z toho vylézt a ty bys mi je nedal!"
    "Tys mi ukrad prachy!" zavřískl otec a bičoval se k prudkým křečím. "Sprostě ukrad!"
    "Já musel."
    Otec mlčel, stál shrbený jako dravec připravený ke skoku.
    Už ji mám! odhadl Brzda jeho úmysl. Odhadl správně. Otcova dlaň z boku přilétla k synovu oku. Facka zaštípala a práskla jako výstřel.
    "Seber se a vypadni," zašeptal otec a chytil se za srdce, "smrade vypadni!"
    Takže vypadl, ostříhaný jako slušný žák, ve fešáckých hadrech, ve kterých by předtím nešel ani do sklepa, a s padesátikorunou, o kterou okradl svého otce.

xxxxx

    Koupil si v trafice pět kusovek amerických cigaret a vyptal si od nich prázdnou krabičku, do které si cigarety vložil. Zahraji džeka, uvažoval. Takového frajera ještě Indián neviděl.
    Den přečkal stranou od města, na tribuně fotbalového stadiónu. Svedl zápas s vlastní krysou i chutí na téčko.
    Do hostince Zálesí přinesl v krabičce už jenom dvě cigarety kusovky. Ve dveřích ho přímo ohlušila ostrá dávka bubnového sóla, zřetelná až určitě někam k lesům, které oddělovaly hostinec od města i nedaleké vesnice. Vpadl do kraválu a vnořil se do šedého masívu dýmu jako do sauny. Všude vysedávala samá vybraná společnost podzemí. Snad nejvíc od feťáků, ošuntělých i těch s črtími džískami. Našel se tu i shluk pankáčů s křiklavými nápisy na hadrách, většinou vlastní výroby i úpravy. Svítilo pár holých lebek fašistů. Nejdůstojněji vyhlíželi staříci s dlouhými vlasy a čelenkami, pamětníci dob hippies. Ráznou čerň všemu dodávali vystíhaní depešáci v černých slupkách. Sem tam razily tuzexové hadry veksláků. Tedy samá vybraná a nezávislá společnost. Brzda dosu nezahlédl nikoho z Indiánovy party. někde tu být musí. Nikdo Indiánovu partu nezve, ale žádný koncert podzemí se tu v okolí bez ní neobejde.
    Brzdu napadlo, že by se měl vystavit. prodral se podél stolů s opuštěnými a různě zasunutými židlemi. Stoupl na schůdky pódia a rozhlížel se. Nad houpajícími se hlavami zcela jasně přečnívala cícha dlouhána Drobka. Zrovna u pódia kdosi znehybněl. Vonpal! Stál rozkročen, sem tam do něho kdosi drcnul. Ztrnulo i bílé triko s velkým červeným A. Takže už mě vidí i sám Indián, šéf... Přes zmítající se dav se dřely ještě dvě postavy, malý Zub s Darňou. Celá parta, samozřejmě bez Brzdy, se táhla k jednomu místu. Brzda poznal Darninu tašku a džísky kluků, převěšené přes židle. Nastává porada, usoudil Brzda. Ať se poradí! Čekám...
    Z krabičky vyňal jednu dlouhou cigaretu a zapálil si ji. Honosně ji držel mezi nataženými prsty, dým vyfukoval s jemným záklonem hlavy. Musí je to chytit. Přímo bombově! K tomu vystříhaná palice, hadry jako do lepší hospody.
    Indiánova parta se scukla hlavami k sobě. Nejzuřivěji posuňkoval šéf Indián. Ten si udělá svoje!
    Muzikanti ztrnuli, ohlušující kravál slábl do tiché ozvěny. Shluk různě vlasatých hlav se roztáhl a řídnul, jak upocení tanečníci sedali ke stolům. Indiánova parta zatím tvořila hlouček, hlavy těsně u sebe. Brzda přispěl svým proudem dýmu do převalující se dýmové mlhy a sestoupil se schodů.
    Parta se roztáhla do řady. I Darňa si Brzdu měřila jako nejhorší hnus.
    "Zdar!" pronesl Brzda namísto obvyklého přání zmaru.
    Parta upřeně zírala na jeho zjev.
    "Hraješ džeka?" utrhl se Indián.
    "Jak to, že najednou máš pesos," ukázal Vonpal prstem na už notně zkrácenou cigaretu v Brzdových prstech, "když tě známe jako somráka bez čudlů?"
    "A co Satan?" podpíchla Darňa, mhouříc přitom nenávistně očima.
    "Jsem celý nový!" pronesl Brzda a noblesně si potáhl z cigarety.
    Ti čtyři proti němu, kdyby měli Satanovu magickou sílu, nezůstal by tu po něm ani dým.
    "Kouříš ameriky, co?" zasyčel Indián. "Ještě si dej bechera a víme všechno!"
    Zabrali, uvažoval Brzda. Nijak se neradoval. Tento večer bude šíleně těžký...

Hlavní stránka